Společenské uspořádání

To, co dosud ovládá společnost, zvláště na venkově, je nám ještě nepochopitelnější. Každý Ind patří k určité kastě. V ní se narodí a z ní se po celý život nemůže vymanit. Mezi nejvyšší a nejnižší kastou je tak obrovský společenský rozdíl, že ještě donedávna, když se nejníže postavený jenom dotkl nejvýše postaveného, dokonce když jenom stín nejubožejšího se dotkl nejblahoslavenějšího, ten musel podstoupit složitý proces rituální očisty. Nechápete to? Nerozumíte tomu? Nejste Indové. Nicméně je to tak.

V Indii se nerozhodují dva mladí, jestli se vezmou. O tom jednají jejich rodiny. Je vyloučeno mít svatbu s partnerem z jiné kasty. Mladí manželé totiž nebudou žít v samostatné domácnosti. Žena (novomanželka) odchází do rodiny muže a tam žije v početné komuně ostatních žen velké rodiny. Nejdříve po roce, ale také i po pěti letech se mladí manželé mohou osamostatnit a žít pod jednou střechou.

A vedle toho všeho dění, jež se vašim užaslým zrakům zjevuje, dávají zaklínači hadů pod zvuky píšťal tančit jedovatým kobrám a vychrtlý muž si lehá pod čtvercovou plachtu, jeho pomocník přes jeho tělo napříč překládá klacíky a když zahraje na píšťalu, tělo muže pod plachtou se počne ve vodorovné poloze zvedat jakoby bez tíže. Samozřejmě, je to trik, na který ale sami asi nepřijdete, ale současně je to pohádka. Jenže v Indii ve snaze odtrhnout se od pohádky odhlédneš stranou na čilou dopravní silnici a spatříš, jak mezi auty a trojkolkami pomalu a důstojně kráčí hnědočervený slon.

Protřete si oči. Tak jste v pohádce nebo ne? Říkáte si.

Jste v Indii a ta je prostě taková. Nezapomenutelná, vzrušující, nečekaná, hra pro všechny smysly – nos dráždí pečeně na kari, mezi prsty prostupuje bláto (pouze v období dešťů), do uší zní píšťala, oči vidí tančícího jedovatého hada a v ústech můžete žvýkat zelený lístek naplněný směsicí opojných ingrediencí. Taková je Indie. Země, která člověku vstupuje pod kůži, vůči níž nemůže zůstat lhostejný, musí ji milovat pro její paradoxy.

Člověk jí zůstává vždy něco dlužen…