Rybář

Vše kolem ještě spalo. Noc nepostoupila svou vládu slunečnímu svitu. Slunce stále odpočívalo ve své kolébce na východě, ale každou chvíli se začne probouzet. Jenom jediná bytost již byla vzhůru – mladý indický rybář Hajal. Každý den vstával ve stejnou dobu, před slunce východem, aby se připravil na svoji práci. Lovení ryb v těchto krajích bylo jakýmsi symbolem ušlechtilosti, ale jemu to spíš připadalo jako nutnost. Kdyby nelovil, jeho rodina by neměla co jíst. Pravdou je, že v jeho rodišti, kterým se stala Goa, je vysoká vlna turismu, ale on neměl to štěstí, aby se dostal do některého ze zábavních odvětví. Na něj zbylo, právě tak jako na jeho otce, i jeho děda, jenom rybolov. Nevadilo mu to. Měl tu práci rád, akorát neměl tolik času na svou rodinu. Od rána do večera byl na moři, nořil své sítě do vodních hlubin a doufal v bohatý úlovek. Někdy to tak bylo, ale jindy se vracel smuten domů bez jediné rybičky. V tyto chvíle jeho rodina hladověla. Nemohli si ani udělat večeři, nemohli nic prodat. Jen pohostinnost a dobrota jejich přátel je zachránila od toho nejhoršího. Hajal byl dobrým rybářem, ale nemohl si pořídit lepší vybavení. Starý dřevěný prut po otci a malá vlečná síť, jež v sobě měla takové díry, že ji raději ani nepoužíval, protože by jí více ryb proplavalo, než se o ni zachytilo, a to by byly takové kusy, jež by ji dokázaly dočista rozervat; jeho jediné nástroje, ničím jiným nedisponoval.

Ani dnes neporušil svůj denní rituál. Vstal ještě za tmy, políbil ženu na čelo a přichystal si lehkou snídani; vlastně zbytek od večeře. Vyšel ven. Na východě se klubala červenavá záře, první známka rodícího se dne. Pomodlil se a vsedl do člunu. Pár záběrů a již byl několik metrů od pobřeží. Lehká ranní bríza mu čechrala vlasy. Dychtivě jí nastavil tvář. Podle větru se totiž dala vypočítat poloha tahu ryb. Vydal se tím směrem. Zabíral mohutnými, nicméně úspornými tempy, tak jak se to v mládí naučil. Jako rodina rybářů to měl skoro již v krvi. Ryby byly pro něho jako přátelé, rozuměl jim, staly se jeho živobytím. Někdy si dokonce i myslel, že přemýšlí jako ryba. To když měl šťastné dny a domů se vracel obtěžkán úlovkem, ze kterého žili několik dní. Těch bylo pomálu. S přibývajícími obyvateli se počet rybářů den ze dne zvyšoval a ryb ubývalo. Museli se za nimi vydávat dále než dříve a to je obíralo o drahocenný čas, po který by mohli lovit.

Zastavil. Položil vesla na dno člunu a rozhlédl se kolem sebe. V dálce viděl pouze obrys pobřeží v ranní mlze. Nízké vlny se o něj rozbíjely jako o pobřežní hráz – začínal příliv. Zanedlouho se vlny zvednou do metrové výše a to již nebyla žádná sranda. Měly takovou sílu, že dokázaly podrazit nohy i velkému člověku a odtáhnout jej s sebou na moře. Levou rukou uchopil dřevěný prut a pravačkou začal rozmotávat trochu zašmodrchaný vlasec. Dělal to automaticky, jeho tělo tak bylo naučeno. Nepřemýšlel o svých pohybech, jeho mysl brouzdala, kde chtěla. Přemýšlel o svém životě, o své zemi, o tom, jaké by to bylo, kdyby se i s rodinou odstěhoval. Jeho žena by byla pro, ale on váhal. Bál se té nejistoty, co by bylo… měl rád pevný řád věcí a jistou budoucnost. Při rybolovu sice také nemohl tušit, jaký bude mít úlovek, ale tu práci uměl a byl v ní dobrý. Kdyby se měl pustit do něčeho, co v životě neviděl… ale poměry v Goy se stále zhoršovaly. Turisté přijížděli, ale jejich poptávka po rybině byla velmi nízká, musel prodávat velkým podnikům, kteří je, chudé rybáře, brali na hůl. Dostal nabídku do továrny, ale jeho srdce se tomu vzepřelo. On, který se narodil na mořském pobřeží a celé dny byl venku, by měl jít do uzavřené budovy a tam dvanáct hodin sedět u stroje a něco dělat? Ne, to bylo pro něho nepředstavitelné a věděl zcela jistě, že by jej to zabilo. Přemýšlel, že by se mohl stát průvodcem, ale okolní džungli neznal, ani k ní neměl žádný vztah. Možná by dokázal zaujmout svým vyprávěním o moři, rybách, nebo pořádat výlety, ale to všechno záviselo pouze na turistech. Ale na druhé straně, kdyby o něho měli zájem, měli by se dobře… rozmotal i poslední uzel. Z malé skleničky vytáhl návnadu – velkého bílého červa – a nabodl jej na ostrý háček. Mohutným rozmachem hodil návnadu do moře. Nyní nezbývalo nic jiného než čekat.

Minuty se pomalu měnily v hodiny. Slunce již dávno vyšlo a vysušovalo Hajalovu snědou kůži. Opíralo se do něho ze všech sil, až se mu počaly dělat mžitky před očima. Nikdy se nic podobného nestalo, dnes byl nějaký zvláštní den. Možná se dnes stane něco, co změní jeho život. Možná…

Jeho myšlenky se opět stočily k životu v Indii. Z vyprávění znal, jak se žije v odlehlejších státech, v Číně a Americe, tam měl přátele. I od turistů se občas něco dozvěděl. To, když je potkal na pláži, jak se tam dobrovolně vyvalují a opékají svá bílá těla na slunci v nesmyslné honbě po opálení. Jemu to připadalo jako hloupost. On, který byl od přírody snědý, nedokázal pochopit, proč se mu tito lidé snaží tak vyrovnat… Myslel si o nich své, ale nikdy nic neřekl nahlas. Někteří byli i milí, někteří si od něho koupili rybu, nemohl jim mít za zlé, že jsou tak trochu podivíni. Vyprávěli mu pro něho skoro neuvěřitelné historky. Slyšel o zemích, kde se pracuje pouhých pět dní v týdnu, lidé sedí v kancelářích a píšou něco do podivných strojů, jež jsou chytřejší než tisíc lidí dohromady. On, který uměl sotva číst a psát, si to opravdu nedokázal představit. Pro něho práce byla každý den. Od slunce východu do slunce západu. Jemu se výnos měřil na počet chycených ryb a ne na to, jak moc rychle umíš psát. Oni žili v jiném světě než on. Byli cizinci. On byl indický rybář. V tom to bylo.

Náhlé zacukání jej vyrušilo z bezcílného přemýšlení. Zamrkal a podíval se na svůj prut, který se lehce pohyboval s kymácejícím se člunem. Pevně jej chytil, ucítil slabé oťukávání, jakoby se cosi v hlubinách ptalo, co se to ve vodě vznáší za podivného brouka.

„Tak pojď,“ zabručel Hajal nahlas. Ze zkušenosti věděl, že tohle dělají pouze velké ryby. Malé ryby vždy lačně po návnadě chňaply, ale větší byly opatrnější. Nejdříve zkusily, co se stane, když se jí dotknou. Na nezkušené rybáře tohle platilo, ti vždy zasekli svůj prut, a pak zklamaní svým nezdarem, jej opět hodili zpátky do moře. Ne však Hajal. V klidu a tichu vyčkával, co se bude dít. Neustálé záchvěvy mu procházely rukou, jako jemné vibrace mu sdělovaly, co se asi dole děje. Nebyl nervózní, život jej naučil čekat. Teď, tohle bylo silnější, než cokoli předtím, ale neunáhlil se. Byl to poslední test od ryby dole. Nyní by měl přijít hlavní akt požírání, kdy ryba otevře hubu a pozře připravenou návnadu, a tak se také stalo. Pocítil silné trhnutí, jak se dole něco snažilo uškubnout červa i s háčkem. Prudkým trhnutím zvedl prut do výše, cítil, jak se kov o něco zaklesl. Ryba byla chycena, nyní nastával ten těžší úkol, dostat ji do loďky. Překvapivě se nikdy nechtěly podrobit jeho vůli a vždy s ním urputně bojovaly, ale to, co si od nich vytrpěl dříve, nebylo nic s tím, co ho čekalo dnes.

Mohutný nápor mu málem vyrazil prut z ruky. Nevěřícně se zadíval na hladinu, kde se převalovalo obrovité tělo – platýs. Tahle ryba byla pro něho požehnáním, jak pro své vynikající maso, tak pro velikost; nesmí si ji nechat ujít. Zapřel se nohama o brlení člunu, zavřel oči a čekal. Mocné trhy mu rvaly ruce z kloubů, ale nedopřál jí ani centimetr prostoru. Držel ji stále na stejnou vzdálenost. Čekal, až se trochu unaví, ale namísto toho se jeho člun rozjel na širé moře. V duchu se skláněl před silou tohoto tvora, o to víc jej chtěl dostat.

Konečně se platýs trochu unavil. Pomalu, systematicky, začal přitahovat vlasec. Neměl naviják jako moderní pruty, proto letěl prut na dno člunu a on holýma rukama držel vlasec. Pomalu si jej namotával kolem zápěstí, když tu se dole něco hnulo. Zatrnulo v něm, jestli se teď rozjede… rychle si odvinul vlasec ze zápěstí. Právě včas. Jako šipka se začal vlasec rozvíjet, ryba mířila tentokrát k pobřeží. Neměl ani čas chňapnout po prutu, vlákno se mu zařízlo hluboko do masa. Cítil stružky krve řinoucí se mu z tržných ran na dlaních, ale nepolevil. Již byli pouze několik desítek metrů od pláže, když se podruhé zastavili. Už nechtěl ponechat nic náhodě. Dlouhými a rychlými přítahy jej dostal až k brlení člunu. Byl to opravdu kus. Odhadoval, že může mít víc jak 150 liber. Pokoušel se jej vytáhnout nahoru, ale tvor se začal zmítat. Hajal hrábl pravou rukou po dřevěné palici, pro tento účel speciálně upravenou, a třískl s ní platýse po hlavě. Jeho tělo zvláčnělo. Převalil jej do člunu a zhluboka oddechoval. Tak tenhle boj vyhrál. Při pohledu na obrovité tělo mu srdce poskočilo radostí. Budou mít živobytí na několik dní a ještě jim určitě nějaké rupie zůstanou. Vždyť zítra je taky den a on určitě něco uloví.

S novou nadějí v srdci zamířil ke svému domovu, aby uložil v těchto vodách vzácné zvíře do speciální kádě a také, aby se pochlubil se svým úlovkem své ženě…