Monzum

Procházíš divokou, ale přesto navýsost krásnou indickou džunglí. Nacházíš se poblíž střediska Goa, kde jsi za posledních pár dní zažil tolik zážitků, že budeš mít o čem doma povídat. Nádherná písčitá pláž obepínající moře jako obrovitý kruh, západy a východy slunce. Množství fotek, které jsi si z toho pořídil, bude mít čestné místo ve tvém albu, ale tobě to nestačilo. Něco uvnitř tebe tě hnalo dál, do tajemné a stíny prostoupené džungle. A nyní si tady. Ostražitě se rozhlížíš kolem sebe. Tohle není to samé, jako když se procházíš v evropském lese, kde můžeš tak maximálně narazit na nějakou veverku nebo jezevce, tady musíš nastražit všechny svoje smysly, abys zachytil i ten sebeslabší zvuk oznamující příchod někoho dalšího. Víš, že tu mohou být tygři nebo jedovatí plazi, ale to tě spíše vzrušuje než leká. Tělo ti pumpuje adrenalin do žil, tvé smysly jsou vybičovány na hranici možností, ale nikde se nic neděje. Mrtvolné ticho kolem tebe se s každým tvým dalším krokem jenom prohlubuje. V dřívějších dnech jsi alespoň občas zaslechl nějaké zvuky, ale dnes nic. Jakoby všechno vymřelo nebo se přestěhovalo na jiná místa. Ale proč by to zvířata dělala?

Pokračuješ dál. Opatrně rozhrnuješ všudypřítomné větve, které se ti pletou do cesty a omezují tak tvůj rozhled na minimum. Slabě znatelná stezka se kroutí jako had a vede tě dál do vnitrozemí. Něco uvnitř tebe tě varuje, říká ti „Stůj“, ale ty neposloucháš. Chtěl by jsi spatřit ještě něco víc než jen moře a živočichy v něm žijící, ty toužíš po suchozemské zvěři. S foťákem na krku se stále rozhlížíš, ale jakoby jsi se přestěhoval do zcela opuštěného světa. Nikde ani živáčka, dokonce ani ptáci tu nezpívali. To ticho na tebe působí krajně depresivně. Jsi ale silná povaha, jen tak něco tě nerozhází. Pevněji sevřeš řemínek u krku a rozhodnějším krokem postoupíš dopředu.

Nádherná scenérie tě zcela dostala. Nejroztodivnější květiny, jež se v celých girlandách pohupovaly na stromech, ohromné palmy s listy tak širokými, že jsi neviděl na oblohu, měkká a poddajná půda tlumící každý tvůj krok… přestal jsi dávat pozor.

Když jsi vycházel ze svého apartmánu, bylo nebe azurově modré. Lehké obláčky mlhy na východě věstily, alespoň podle tebe, dobré počasí. Slunce se zrovna klubalo ze své postele, pomalu vystrkovalo jednotlivé ručičky, které se v podobě hřejivých paprsků opíraly do tvé tváře. Jakmile jsi ale vstoupil do džungle, ztratil jsi o slunečním kotouči přehled. Ani jsi nepostřehl jak podivně vzduch ztěžkl. Bylo takové dusno, že jsi si mimoděk rozepnul košili, ale ani ses nad tím nepozastavil. Přičítal jsi to výparům a jedinečné atmosféře džungle, tentokrát se ale tvoje evropské myšlení krutě mýlilo.

Nad tebou se dělo něco, co by jsi určitě nechtěl dobrovolně zažít na vlastní kůži.

Kolem velkého žlutého kruhu zářícího na obloze se utvořil lehký našedlý závoj z mlhy. Pomalu kolem něho vířil ve stále se zužujících kruzích, až je ponenáhlu začal překrývat. Jeho šeď zastínila jas kotouče; zešeřilo se. Čím dál více mlha pohlcovala slunce, až jej nakonec zcela zabalila do svých tenat, odkud se nedostal ani jeden sluneční paprsek na povrch země, ale to jsi neviděl. Stíny v džungli se prodloužily, obrysy věcí byly nejasné a jakoby mlhavé. Teprve v této chvíli sis uvědomil, že se asi něco děje. Otočil ses k odchodu, ale to něco bylo rychlejší než ty; navíc jsi byl docela daleko od pobřeží.

Náhlý poryv vichru rozhýbal koruny palem. Zasténaly a podrobily se jeho vůli. Kývaly se v rytmu jeho nárazů. Ta síla, s jakou se do nich opíral, byla skoro neuvěřitelná. Mocné kmeny, které bys ani neobejmul, se skláněly skoro až k zemi. Všude kolem tebe se ozývalo jenom praštění a sténání namáhaných kmenů. A útoky nepřestávaly. Další a další poryvy se opíraly do stěny džungle. Byl jsi uvězněn. Neměl jsi se kam hnout. Kolem tebe všechno vřelo nechtěným životem. Nemůžeš se ani vydat po svých stopách zpět, protože ti to komíhající se kmeny znemožňují. Jednomu bys uskočil, druhému bys vlezl přímo do rány. Prašť jako uhoď. Neměl jsi na výběr. Musel jsi zůstat tam, kdes byl. Malá mýtina, na kterou jsi čirou náhodou narazil, ti poskytla dočasné útočiště. Usadil ses uprostřed ní a pozoroval jsi to přírodní běsnění, které zachvátilo celou džungli.

Tklivý svistot větru prohánějícího se mezi stromy ti rval uši. Nemohl jsi to poslouchat, ale zároveň ses nedokázal donutit, aby sis je zacpal. Bylo v tom jakési kouzlo, síla, kterou ti tu příroda předváděla, dala podnět k tomu, aby ses zamyslel, jak nicotný jsi ve srovnání s ní a její mocí. Nyní už jsi věděl, proč zvířata odešla – svým neomylným instinktem vycítila, co se dnes stane, jenom ty, jako nejhloupější příslušník této živočišné hierarchie, jsi vlezl přímo do jámy lvové. Nyní trp.

Setmělo se ještě více. Měl jsi problém zaostřit na kmen stromu pár kroků před tebou. Pozvedl jsi hlavu k nebi, sluneční kotouč již dávno zmizel, místo něho nastoupila ona děsuplná mlha a přivolala si na pomoc tmavé černé mraky, kterým se v Evropě říká hrady. Sleduješ jejich pohyb, stojí skoro na místě, ale jakoby klesaly stále níž. Instinktivně se přikrčíš, aby tě nerozmačkaly, ale okamžitě si uvědomíš své malicherné chování. To síla okamžiku tě k tomu donutila.

Najednou tmu rozčísne jasné světlo a z mraku sjede dolů klikatý blesk. Slyšíš, jak v dálce cosi zapraskalo. Trefil se. A jakoby to byl výstřel ze startovní pistole, který začíná závod, najednou se obloha rozžehla blesky, jež se navzájem křižovaly a bouchaly všude okolo. Do toho temné burácení hromu. Připadalo ti to jako scéna z nějakého hororu, až na to, že tohle byla holá skutečnost. Sledoval jsi jejich zářivé čáry a odhadoval, kam by asi mohly dopadnout a co zasáhnout, ale brzy tě to přešlo. Přemýšlel jsi, jestli je tohle všechno, ale záhy přišla odpověď.

Nebe se rozzářilo jako pochodeň, polekaně jsi sebou trhl a vytřeštil zraky na blížící se ohnivou kouli. Vypadalo to, že míří přímo na tebe, ale to si tak kreslila pouze tvoje obrazotvornost. Ve skutečnosti dopadla o kus dál, ve směru tvého příchodu. Ozvala se ohlušující rána a k nebi vyšlehl vysoký plamen. No hezký, pomyslíš si, tak teď mám na vybranou. Buď se nechám umlátit kmeny a větvemi stromů, nebo tu počkám a ugriluju se jako kuře. Nejsou to moc radostné ani povzbudivé myšlenky, jež se ti honí hlavou.

Pořád ti tu ale něco nesedí. Kdykoli u vás lítaly blesky tak přeci i… pršelo. Ano, to bylo ono. Blesky a hrom tu byly, ale déšť ne. Pohlédl jsi s nadějí k nebi. A to vyslyšelo tvoji tichou prosbu. V okamžiku, kdy jsi zvedl obličej nahoru, ti na něj dopadla snad tuna vody. Nebe rozevřelo svá bezedná stavidla a vychrlilo jednorázovou vlnu, která uhasila vše hořící. Sklopil jsi oči a vytřel z nich vodu. To nebyl déšť, ani průtrž mračen… to, co tu padalo, vytvořilo jednolitou stěnu vody, skrz níž se nedala prostrčit ani ruka. Bubnoval ti na hlavu a každý úder jsi pociťoval jako ránu palicí. Celé tělo tě bolelo. Nedokázal jsi soudně uvažovat. Schoval ses pod košatou palmu, kde jsi byl alespoň trochu kryt před tím přívalem. A teprve nyní sis to uvědomil. Tvůj sluch již nebyl otupen děsivým jekotem větru, ani skřípáním, slyšel jsi pouze vytrvalé bubnování padající vody. Vítr se utišil, mohl by ses vrátit zpátky, ale při pomyšlení, že by jsi se měl brodit tou spoustou vody, se ti zježily všechny chlupy na těle. Pohlédl jsi na nebe, ale to bylo stále stejně šedé. Ne, tohle nebude chvilková přeháňka.

Vyrazil jsi zpět. Šel jsi poslepu, ale tvůj orientační smysl byl neomylný. Na půli cesty jsi potkal jednoho z místních. Vytřeštil na tebe oči a cosi zablekotal. Zprvu jsi ho nepochopil, ale potom ti došel význam jeho slov.

„Jak dlouho jsi tu?“

„Od té chvíle, co to začalo,“ odpověděl jsi popravdě. Jenom zalomil rukama a poťukal si na čelo. „Jen blázen, nebo hrdina by se odvážil při prvním pozdravu monzumu do džungle. Co jsi ty?“ Neodpověděl jsi. Nemusel jsi. Jeho pohled říkal vše. Pokračoval jsi po cestě a on se k tobě přidal. Postranním pohledem si tě prohlížel. Nevšímal sis jej, ani když už jste byli v táboře, nepromluvil jsi. Ta děsivá skutečnost tě hluboce zasáhla. Nikdy by jsi nevěřil, že monzum může způsobit něco takového. Jedna věc je o tom číst, druhá zažít to na vlastní kůži.